Bachmannová Ingeborg

Ingeborg Bachmannová se narodila 25. června 1926 v Klagenfurtu jako nejstarší ze tří dětí. Klagenfurt, hlavní město Korutan, leží nedaleko místa, kde se stýkají hranice tří států - Rakouska, Slovinska, a Itálie. Hranice nejen zeměpisné, ale i jazykové ovlivňovaly spisovatelčino dětství, které bylo poměrně šťastné až do doby, kdy v roce 1938 zažila strašný zážitek. Vpád Hitlerových vojsk, jak sama popsala v interview v roce 1971, poznamenal celý zbytek jejího života.
Brzy začala psát básně, přibližně jako desetiletá, ale důležitou roli v jejím dětství hrála i hudba. Pokoušela se komponovat a své básně doprovázela hudbou.
Jejím přáním bylo studium filozofie ve Vídni, což podporovala i její rodina. Nejdříve však studovala v Innsbrucku a Štýrském Hradci a to nejen filozofii, ale zároveň i práva. Teprve v roce 1946 začala studovat ve Vídni, zanechala studia práva k filozofii si přibrala ještě psychologii a germanistiku.
V roce 1947 se setkala ve Vídni s rakouským básníkem Paulem Celanem, který silně ovlivnil nejen její život, ale i tvorbu. Existuje také řada jejích a Celanových básní, které jsou rozhovorem na dálku.
Studium filozofie ukončila v roce 1950 diplomovou prací o Martinu Heideggerovi s názvem Kritické přijetí existenciální filozofie Martina Heideggera.
Filozofie je součástí celého jejího díla. Roku 1953 dokončila svůj esej o Ludwigu Wittgensteinovi, týkající se jedné kapitoly z nejnovějších dějin filozofie, v němž se zabývala převážně Wittgensteinovou filozofií kritiky jazyka. Jeho filozofie se také odráží v celoživotním díle I. Bachmannové.
Po první delší zahraniční cestě, při které navštívila Paříž a Londýn, začala pracovat nejdříve ve vídeňském sekretariátu americké okupační správy, odkud odešla do rozhlasové stanice
Rot- Weiss- Rot. Zde také začala psát vlastní rozhlasové hry.
První hra Obchod se sny (Ein Geschaft mit Traumen) byla uvedena v únoru 1952 a zachycovala hlavně psychickou stránku člověka a problémy komunikace mezi lidmi.
V květnu 1952 navštívila zasedání Skupiny 47 kde úspěšně spolu s P. Celanem a dalšími přednesla své básně. Vystoupení ve Skupině 47 se pak opakovala. Už v roce 1953 byla vyznamenána Cenou Skupiny 47 a časopis Der Spiegeljí věnoval úvodní stať.
Na podzim roku 1952 navštívila Itálii, která se stala jejím druhým domovem a kde později I. Bachmannová strávila s přestávkami téměř celý svůj život.
V roce 1953 vydala svou první básnickou sbírku Čas na úvěr (Die gestundete Zeit). Pojetí časuje zde ovlivněno Wittgensteinovou filozofií a v básních se vyskytují motivy viny.
Básně v druhé básnické sbírce Vzývání Velkého medvěda (Anrufung des Grossen Baren) z roku 1956 pocházejí z prvního italského období. Literární kritiky překvapila I.Bachmannová svým odklonem od poezie k próze. Zdálo se, že z ní vyrůstá skvělá lyrička a mnoho literárních kritiků jí její přeběhnutí k próze do konce života neodpustilo.
V padesátých letech střídavě žila v Itálii, USA a v Curychu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem. Vyšly její rozhlasové hry Cikády (1954, Die Zikaden) a Dobrý Pánbůh z Manhattanu (1958, Der gute Gott von Manhattan). V letech 1959/60 přednášela jako první docentka poetiky na frankfurtské univerzitě. Tzv. Frankfurtské přednášky jsou převážně věnované problémům současné lyriky.
I. Bachmannovou silně ovlivnil traumatický vztah s Maxem Frischem. V jejím díle můžeme vycítit konflikty mezi ženskými a mužskými principy. Bachmannová se ve vztahu cítila poražená, ve svých knihách se pak už zabývala jediným tématem a to zničení jednoho člověka druhým. Rozchod se švýcarským spisovatelem u ní vyvolal psychickou krizi a závislost na utišujících prostředcích. Pětiletý vztah ale také silně ovlivnil M.Frische. Popis části jejich společného života nalezneme ve Frischově autobiografickém díle Montauk, které můžeme zároveň srovnávat s povídkou Bachmannové Simultánně. Najdeme tu mnoho společného- počet, vztah a postavení hlavních postav i detaily v chování. V obou dílech se vyskytuje problém s komunikací, problémy jazyka, pohyb v cizím prostředí, vztah mladší ženy k staršímu muži. Zároveň je ale mnoho věcí, které obě prózy rozdělují.
Významným přínosem próze jsou povídkové sbírky Třicátý rok (1961, Das dressigste Jahr) a Simultánně (1972, Simultan). Druhá kniha povídek vyšla česky roku 1982 pod názvem V hlavní roli žena. Léta pracovala na velkém epickém cyklu Způsoby smrti. Dokončila však pouze román Malina (1971).
Ingeborg Bachmannová zemřela 17. října 1973 ve stáří 47 let na následky popálenin, které utrpěla při požáru ve svém římském bytě.
Vznik požáru nebyl nikdy přesně vysvětlen a tak dala její smrt podnět k různým dohadům. Nakonec byl případ uzavřen jako nešťastná náhoda. Svět tak přišel o nadanou spisovatelku 20. století.